Ekoterapie: prožít pevnost i ohebnost dubu

Vše, co v životě dělal, souvisí s lidmi a přírodou. Tomáš Hawel přibližuje, jak pracuje s přírodní terapií, jak v procesu může pomoci strom či zvadlá květina a proč je pro duševní zdraví přínosné se na svět podívat biocentricky.

Co pro tebe znamená terapie v přírodě? 

Jedná se o široké pole přístupů. Začnu trochu provokativně. Sousloví terapie v přírodě mi jako první evokuje obraz oddělení člověka a přírody: jdu ven, dotknu se přírody a pak jdu zase pryč. Základním principem ekoterapeutické práce, jak ji chápu já, je být součástí přírody. Mluvím tedy raději o „přírodní terapii“ nebo „terapii ve spojení s přírodou“. Zakladatel procesově orientované psychologie, ze které vycházím, Arnold Mindell to pojmenoval jako „Earth-Based Psychology“, terapie spojená se Zemí.

Jak přírodní terapie vypadá? Co přináší nového?

Tento přístup je široký a pestrý jako příroda sama. Nejprve je třeba říct, že terapie ve spojení s přírodou se nemusí nutně dít pouze venku při procházkách lesem. Jako lidé totiž nejsme od přírody ve skutečnosti odděleni. Dualistický postoj a nazírání na svět přineslo osvícenství, které člověka z přírody filosoficky vyčlenilo. A následně díky tomu začaly vznikat vědy, které se zvlášť zabývají psychikou a biologií a ekologií. Naproti tomu stojí hlubinná ekologie, která popisuje, že vše živé na Zemi je spojeno sítí vzájemně propojených vztahů, které jsou rovnocenné nebo teorie Gaia (pozn. v šedesátých letech ji formuloval klimatolog James Lovelock), která nás vidí jako fraktály jednoho obřího živého superorganismu. Líbí se mi myšlenky Andyho Fishera, který v knize Radikální ekopsychologie uvažuje o tom, že lidská psychika nemůže být oddělená od přírody a od společnosti. Chápu to tak, že pokud budeme léčit pouze psychiku oddělenou od okolí a kontextu ve kterém žijeme, budeme vytvářet individualizované jedince, kteří jsou v nadneseném smyslu slova narcistní, sebestřední. Toto pak může být součástí našeho složitého postoje ke klimatické krizi, ve kterém je pro nás jako pro západní společnost těžké udělat kroky, které by vedly k zásadnější změně našeho chování.

Jak pracuješ s přírodou ty?

Z mého pohledu se nemusí přírodní terapie nebo ekoterapie lišit od jiné terapeutické práce. Jde spíše o paradigma. Používám tři základní principy, které ekoterapie přináší. Prvním principem je uvědomění, že tělo je příroda, kterou mám stále u sebe, v sobě. Tělo se vyvíjelo miliony let v divočině a bylo jeho součástí. To, jak jsme zažívali chlad, poslouchali ptáky, stopovali zvěř, byl zážitek zvířete pohybujícího se v propojení s prostředím. Na to už dneska trochu zapomínáme nebo to nevyužíváme v takové intenzitě. Zavřeli jsme se v domech a kancelářích s jasně vymezenými tvary, strukturami i teplotou, naše smysly jsou ale pořád zvířecí. Proto v ekoterapii pracujeme s tělem, tělesnými zážitky, smysly a symptomy. 

Druhý princip je celistvost. Zaměřuji se jak na to s čím se klient identifikuje, co je pro něj známé, kultivované a to využívám jako zdroje. Tak na to, co je za hranicí jeho identity, co ho ruší, čeho se bojí, co nepřijímá – prostě na to divoké neznámo okolo něj i v něm. Takové neznámo může být například zvuk motorové pily, který klienta vyruší při poslouchání ptačího zpěvu nebo symptom bolení hlavy, když mluví o své práci. Kvality divokého neznáma se pak snažíme prozkoumat a osvojit skrze ztělesnění.

Třetím principem je práce s biocentralitou, biostředností. Jako lidé jsme zaměření na sebe, jsme sebe-střední. Máme tendenci oddělovat se jeden od druhého, od světa. Našim úkolem v ekoterapii je podpořit klienta podívat se na problém z pozice přírody, umět se vztahovat k odlišným částem problému jako příroda, s vědomím celku.

Umím si představit, že už to může být úlevné. Kdy klienta či klientku vlastně bereš ven? 

Přírodní terapie může mít více podob. Můžu jít s klientem ven, nebo mu pomoci prožít přírodu ve svém těle. Uvnitř máme vnitřní tělesné zážitky, které jsou „přírodní” a v terapii je můžeme objevit, fyzicky prožít a kvalitu tohoho zážitku využít pro řešení problému.

Práci v místnosti a v přírodě s klienty většinou střídám. Pro rozhodnutí zda jít ven a kam, je důležité posouzení, zda-li to pro sebe i klienta vnímám jako bezpečné, dále pak souhlas a vyjednání podmínek s klientem. Koho a kdy vzít ven, se rozhoduji podle aktuální zakázky. Nejvýraznější tělesný signál, který nás zve ven, je, když se v procesu klienta začne objevovat potřeba prostoru, pohyb nebo tělesná dynamika. Další moment, kdy vyražíme ven, je při práci s tématem vztahování se – k sobě, ke světu, k jiným lidem. Venku se klient v interakci s přírodou učí přirozeně vztahovat k okolí, vnímat, jak se pohybuje, co slyší, jak na to reaguje. Třetím typickým signálem jsou těžkosti při fungování ve struktuře, v pevném řádu. Přichází s ní klient, který cítí nespokojenost, potřebuje v životě více svobody, volnosti a nebo rebeluje vůči okolí. Typicky jsou to lidé, kteří pracují pod velkou zátěží a mají pravidelné úkoly nebo mladí lidé, kteří hledají svoje místo ve světě. Ti si mohou v přírodě zažít, jaké to je být mimo strukturu a reagovat na něco, co přichází organicky a nemá pevný rámec. 

Takže se i tam na chvíli můžu stát ptákem nebo třeba stromem?

Ano, uvedu ilustrativní příklad. Představme si, že klient řeší například konflikt se svojí ženou. Nerozumí si, nedokáží se dohodnout na výchově dětí. Každá diskuse o tom, jak by měl jejich vztah pokračovat, vede k hlubšímu konfliktu a jeho paralýze. Zeptám se ho, zda si vzpomene na nějaký dětský zážitek v přírodě a popíše, co tam obdivuje. Klient vypráví o starém dubu, který mají na zahradě. „Byl velký, pevný, silný – a jen tam stál.“ Nabídnu klientovi, že může zkusit tělesně vyjádřit postoj dubu. Vstane z křesla a začne vnímat kvality stromu – být pevný a silný, mít pevné kořeny, zároveň u toho ne zcela vědomě pohybuje jemně rukami jako větvemi ve větru. Tak ho v tom podporuji. To, co v zážitku stromu objevuje, je zkušenost, jak mohou vedle sebe zároveň být kvality pevnosti i pružnosti. Z tohoto zážitku se poté pokusí vztáhnout ke konfliktu se ženou. Pohybuje celým tělem a objevuje, že si užívá pružnost větví, které se svým jemným pohybem vyrovnávají s nárazem větru, a přesto strom pevně stojí. Uvědomí si, že chce vnést trochu pružnosti do komunikace s partnerkou. 

Terapeut tedy poslouchá nejen řeč klienta, ale musí být bystrý i k jeho tělesným projevům.

Vzpomínám si, jak jsme s klientem kráčeli po lesní cestě, on řešil jedno složité téma a hodně ho zaplavovalo. Byl krok přede mnou, šel trochu přikrčený a bokem. Všiml jsem si toho a navrhl, aby se natočil ještě víc bokem a více se ohnul. Šel pomalu a v předklonu. Zeptal jsem se ho: kdybyste byl část přírody, co byste byl? Odpověděl, že je želva a má obrovský krunýř, který ho chrání. Podpořil jsem ho v zážitku, aby se stal želvou a vnímal krunýř, který ho chrání. Začal se usmívat, nikdy předtím se při řešení tohoto tématu necítil bezpečně. Najednou vnímal, že dokáže být s kvalitou bezpečí v kontaktu. To byl začátek další terapeutické práce, která šla velmi pomalu, doslova želvím tempem, ale do zdárného konce, ve kterém se naučil vytvářet bezpečí ve vztazích.

Čeho se může obávat terapeut, který nikdy s klientem ven nešel?

Na začátku může být pro terapeuta hlavní výzva i překážka, kvůli které se nechce pouštět ven s klientem, počasí. První obava, se kterou je třeba se vypořádat, je co, dělat, když bude pršet, co když bude zima, jak zajistit naplnění základních potřeb? Pro mě je ta odpověď o kombinaci toho, že zahrnuji drobnou klimatickou nepohodu do terapeutického procesu klienta, ale hlavně o předvídání – mít sebou vybavení jako jsou lékárnička, náhradní péřová bunda či deštník a o znalosti okolí.

Další často kladené otázky se zaměřují na proces terapie: Jak to mám udělat, abych jenom nešel, ale zapojil do práce přírodu? Nebo naopak, jak nenepřírodními cvičeními nepřehlušit zakázku klienta? Jak vnímat signály klienta, když nesedí proti mě? V tom mi pomáhá použití třech výše zmíněných principů.

Přírodní terapie se asi nestihne za klasických padesát minut sezení?

Někdy vyběhneme s klientem na krátkou práci do zahrady před dům jen na deset minut. Dotkneme se hlíny, pozorujeme kapající vodu. Dá se jít ven i padesát minut. Záleží na tom, co se v naší práci objevuje za signály. Mně se osvědčila setkání v přírodně alespoň na dvě hodiny. Začínám s klientem většinou ještě ve městě a několik minut trvá, než dojdeme do přírody. Klient se tělesně zahřeje, pomohu mu rozvnímat se vůči okolí. Následně pracuji s naladěním se nejen na terapeuta, ale i na přírodu. Pojmenujeme zakázku a vyrážíme na cestu. Během ní dojde obvykle k zastavení, propojení s nějakou nepoznanou kvalitou a esencí přírody. Je to postupný proces. Chůze a cesta zpět obvykle dává dobrý prostor, jak k mentální, tak fyzické integraci práce a překročení „prahu“ zpět do běžného života. Když klient chodí ven pravidelně, s prací má již zkušenost a naplánujeme přiměřenou trasu, jde ale práce zvládnout i za hodinu.

Takže nutně není pro ekoterapii potřeba divoká, „nezkažená” příroda?

Studie potvrzují, že příroda má pozitivní dopad na lidské zdraví, a to jak na psychické, tak fyzické. Pobyt v přírodě člověku už po pár desítkách minut zlepšuje náladu, zmírňuje se stres, reguluje krevní tlak. Vyladí se naše pozornost a soustředění.

Na náš stav však může mít pozitivní dopad pouhý pohled z okna do přírody nebo na obraz krajiny. Například při zahradní terapii se používá kontakt s truhlíkem květin na pokoji v domě seniorů. I ve velkoměstě mohu s klienty rozvíjet jak kontakt s prostředím, všímavost, tak spojování s kvalitami přírody. Lze jít do parku a nebo před kancelář a uvědomit si, že základní elementy přírody máme všude okolo sebe. Mohu vnímat, že jsem součástí spodního patra atmosféry, vidět mraky na obloze, ostrůvky trávy či plevel u chodníku, vnímat zemi pod nohama, cítit vítr či vodu, slyšet ptáky. V nejširším pojetí používám jako kultivovanou i divokou přírodou, se kterou je člověk ve městě v nejtěsnějším kontaktu, lidské tělo. 

Co bys poradil člověku, který se cítí „odpojený“, přijde do přírody a neví, co má dělat, aby se stala nějaká změna?

Základní dostupné nástroje mohou nabízet metody jako Shinrin-yoku, Lesní mysl a mnoho dalších, které předkládají cvičení založená na mindfulness a rozvíjejí uvědomění zážitku přírody v těle. To můžeme použít jako základní trénink všímavosti klienta k okolí a jeho tělu. Dále by se v přírodě dala hledat a pozorovat kvalita připojení, kterou by pak klient ztělesnil. V terapeutické rovině bych s ním ale dál pátral, co to vlastně znamená, že se cítí odpojený a jak to pozná? Od toho bych práci rozvinul. 

Třeba když nepoznám, že jsem velmi unavená a v každé práci po půl roce vyhořím. Nebo necítím, že jsem ve stresu, a pravidelně upadám do úzkosti.

To je téma, které je širší. Otázka, kterou bych ti jako klientce položil: co tedy cítíš, když necítíš tělo a únavu? Když vnímáš úzkost, jak poznáš, že ji máš? Co je to za zážitek? Třeba bys mi řekla, že cítíš stažení v břichu. Dejme tomu, že když se tě na ní pokusím zaměřit, může to být rychle zahlcující. V přírodě můžeme pracovat několika způsoby. Pokud je pro klienta přímý tělesný prožitek těžký, můžeme použít přírodu jako projekci. Šli bychom spolu ven a ptal bych se: kdyby tady někde v okolí bylo místo, které by vyjadřovalo pocit, který zažíváš – úzkost, nebo sevření v žaludku, které by to bylo? Když ho najdeš, můžeš vnímat, co to místo s tebou dělá, když ho jen pozoruješ z metru, ze dvou, deseti, zespodu, shora, ze všech stran a hledat dobrou pozici vůči tomu místu. Druhá varianta je, že najdeme esenci toho místa. Jako terapeut tě mohu podpořit v tom, abys zkusila zážitek z toho místa vyjádřit, pohybem ruky nebo postojem a prozkoumala kvalitu, jakou to gesto má. Třeba zjistíme, že úzkost představuje povadlá květina. Když uděláš gesto, které vyjadřuje její energii, objevíš třeba lehkost a zaměřenost. Dál pak zkoumáme, jak a kde by se ti lehkost a zaměřenost mohla hodit v tvém životě, kdy sedíš deset hodin denně v kanceláři u počítače.

Vidím, že se při práci s přírodou propojuje vše: tělo, mysl, emoce, vztahovost k celému systému světa. Jak důležitý je v tomto procesu vztah terapeut-klient?

Ekoterapie není v tomto nijak výlučná, vztah v ní hraje důležitou roli. Jen je tam jeden vztah navíc, kromě vztahu klient-terapeut také klient-příroda. Ve slovníku procesové práce terapeuta nazýváme facilitátora terapeutického nebo koučovacího procesu klienta v přírodě. To znamená, že mu usnadňujeme vnímat vztah s přírodou.

Procesově orientovaná psychologie také říká, že důležité jsou všechny hlasy a role v poli, veškeré myšlenky, sny, emoce, symptomy, zážitky, ale i vztahy. Vše, co se odehrává, je důležité a je potřeba, aby to mohlo být vyslyšeno a uznáno. Příroda, která nás obklopuje, je součástí tohoto pole. Jak už jsem popisoval předtím, pracuji s ní v podobě hledání kvality jejich částí nebo jako s rolí.

Někdy terapeut pomáhá přinášet prožitky z pole, které se vyjevují skrze něj. Říkáme tomu „vysnívání“. Opět uvedu příklad. Jdeme rychle do kopce, klient zběžně mluví o tématu. Najednou u sebe vnímám obří únavu a ucítím náhlé píchnutí do kotníku. Uvědomuji si tu náročnost a bolestivost, která je pro mě v zážitku přítomná. Ptám se, jestli něco obdobného neprožívá ve vztahu ke svému tématu on? Zkoumám, jak je tento můj zážitek přítomný v jeho tématu a sleduji zpětnou vazbu. To může vést ke spojení klienta s přehlíženým, vytěsněným prožitkem.

Jak ekoterapie komunikuje, spolupracuje s dalšími obory přírodní terapie? 

Přírodní terapie v Česku jsou relativně mladý a pestrý obor, který se usazuje a hledá názvosloví i metody. Jednotlivé směry přírodní terapie pracují v kontextu nejen psychoterapie, ale i sociálních služeb, vzdělávání, speciálního školství, v prevenci rizikového chování či zdravotnictví.

Je zde množství přístupů, které pro sebe člením podle toho, jak s přírodou terapeut pracuje. Jedna oblast jsou směry jako Shinrin-yoku, Lesní mysl, zahradní terapie, mindfulness v přírodě, které se zaměřují na zesílení ozdravných účinků přírody a provázejícím je průvodce, který je vybaven smyslovými cvičeními. Dále jsou směry jako terapie divočinou, walk and talk terapie, hlubinná ekopsychologie, tanečně pohybové nebo arteterapie spojená s přírodou, kde provázející osobou je člověk s terapeutickými kompetencemi a hraje zde roli jak vztah s přírodou, tak terapeutem. V rámci přírodních terapií je možné použít zastřešující název „green care“ – zelená péče. Usilujeme o mezioborové setkávání, sdílení a obohacování mezi dílčími směry, pořádáme na toto téma v září již druhý ročník festivalu přírodních terapií Ven dovnitř.

S Tomášem Hawlem hovořila Jitka Holasová